Historie Homeopatie

 

V pátém století př. n. l. napsal Hippokrates, zvaný „otec lékařství“, že léčit je možno dvěma způsoby pomocí něčeho „opačného“ nebo pomocí něčeho „podobného“. Jeho postřehy ohledně léčení podobným ale do lékařské vědy nepronikly a na dalších tisíc let upadly v zapomnění. Po staletí je však využívali lidoví léčitelé na celém světě.

K obdobným závěrům pak dospěl i ve starověkém Římě lékař Galénos ve 2. století n.  l..

 

Švýcarský lékař Paracelsus (1493 – 1541) zdůrazňoval důležitost chemických pokusů jako nezbytných předpokladů pro pochopení fyziologických procesů a také jako zdroje léčivých přípravků. Jeho výzkumy byly založeny na pozorování rostlin, živočichů a minerálů. Zabýval se německým lidovým léčitelstvím, založeným na myšlence „podobné léčí podobné“, neboli jed, který vyvolá nějakou nemoc, může tuto nemoc také léčit. Byl proto obviněn, že propaguje vnitřní užívání smrtelných jedů. On však věděl, že velmi malou dávkou je možné vyléčit závažnou nemoc a léky pečlivě dávkoval. Nikdy také nepoužíval více léků současně. Podle jeho představ je podstatou každé bytosti životodárný duch a tělo má přirozenou schopnost obnovovat své síly. Jeho postřehy o léčbě „podobným“ opět zůstaly 200 let nepovšimnut

 

Zakladatelem homeopatie, tak jak ji známe nyní, byl Samuel Hahnemann (1755 – 1843). Studoval medicínu a chemii na univerzitě v Lipsku. V r. 1791 studia dokončil a poté devět let působil jako lékař. Postupně však byl rozčarován bolestivými a neúčinnými metodami té doby (pouštění žilou, používání silných projímadel, jedovaté léky s velmi silnými vedlejšími účinky). Nakonec se rozhodl zanechat lékařské praxe a věnovat se studiu, výzkumu, psaní a překládání. Součástí jedné z překládaných knih byla esej o chininovníku (China). Hahnemann na sobě vyzkoušel malé dávky Chiny a vypozoroval, že se u něj po požití objevují příznaky malárie, tedy symptomy nemoci, která se tímto lékem léčí. Tímto a dalšími pokusy Hahnemann potvrdil platnost Hippokratova díla o léčení „podobným“ a vyjádřil tento princip větou "Similia similibus curentur.", čili "Podobné bude vyléčeno podobným.". Na tomto principu je založen homeopatický zákon, který praví, že pokud látka vyvolá určité reakce u zdravého člověka, může vyléčit nemocného s podobnými příznaky. Jako příklad lze uvést cibuli. Při loupání cibule pálí oči a teče z nosu, což je podobné příznakům rýmy u některých lidí. Lék vyrobený z cibule bude rýmu u lidí s těmito příznaky léčit. Hahnemann tím však neskončil. Znepokojovalo ho, že ředěné látky, které používal, mají stále ještě vedlejší účinky. Chtěl tyto účinky minimalizovat, ale pokud látku zředil do té míry, že už vedlejší účinek neměla, pozbyla i účinku léčebného. Vyvinul proto nový způsob ředění. Místo, aby látku jen zamíchal, při každém ředění ji energicky protřepal. Tento postup nazval potencováním. Hahnemann dále zjistil, že čím více je lék naředěný a protřepávaný, tím je jeho účinek větší. Díky uvedenému procesu ředění pohlíželi ostatní lékaři na homeopatii s rozhořčením a výsměchem. Nedokázali si totiž vysvětlit a ani přijmout myšlenku, že by jakákoliv látka ve vysokém stupni ředění mohla mít vůbec nějaký účinek. Homeopatie však i přes tuto opozici přežila a velice rychle se rozšířila.

 

Vitální princip

Lidské tělo má jistý mechanizmus udržování rovnováhy, tzv. vitální sílu. Výrazy jako „obranný mechanismus“ nebo „imunitní systém“ jsou jen jiným výrazem pro vitální sílu. Nemoc zaútočí pouze v případě, pokud je tato síla oslabená. Homeopatické léky působí jako katalyzátor, energie léku stimuluje vitální sílu tak, aby se organismus uzdravil sám. Tyto léky nepotlačují obranný mechanismus. Správná homeopatická léčba nejen zmírní symptomy, ale uvede člověka do celkově harmonického stavu. Homeopat vybírá lék tak, aby pokrýval celkový obraz člověka, protože nemocný je celý člověk, ne jenom jeho část. Bere v úvahu příznaky nejen fyzického těla, ale také generálie, tedy to, co se týká člověka celkově (chutě a averze, vztah k teplu apod.), emoční a mentální symptomy. V klasické homeopatii se předepisuje jen jeden lék, protože jen tak je možné účinek přesně vyhodnotit. Tento lék je pak podáván v intervalu, který odpovídá stavu pacienta. U akutních chorob častěji, i několikrát denně, u chronických onemocnění s většími časovými rozestupy, aby měl organismus prostor a čas pro reakci.

 

Principem homeopatické léčby je probouzení Vitální síly

Vitální síla (synonyma: obranyschopnost, imunita) je jistý mechanismus, který slouží k udržování rovnováhy v lidském těle. Lidské tělo se stává nemocným právě tehdy, když je tato síla oslabená.

 

Působení homeopatických léků

Homeopatika působí jako katalyzátory vitální síly. Po jejich podání dochází ke stimulaci vitální síly takovým způsobem, že dochází ke stimulaci a aktivaci samoléčebných procesů v lidském těle. Tělo se uzdravuje samo.

 

Homeopatická léčba

• léčí lidské tělo jako jeden celek (výběr léku pokrývá celkový obraz člověka, ne jenom jeho nemocnou část)

• neodděluje mentální složku od fyzické

• bere v úvahu příznaky: fyzického těla, psychické (emoční a mentální symptomy), generálie (co se týká člověka celkově např. vzhled, chutě a averze, vztah k teplu, kdy se zhoršuje, kdy zlepšuje, lateralita apod.)

• zmírňuje symptomy onemocnění a současně uvádí člověka do celkově harmonického stavu

• nepotlačuje obranné mechanismy naopak je stimuluje

• nevykazuje žádné interakce s jinými léky

• není kontraindikována

• pokud je správně vedena, bývá tato léčba bez nežádoucích účinků (vyjma reverzních reakcí, na které je homeopat vždy povinen upozornit; tyto ale nejsou v žádném případě nebezpečné i jinak ohrožující na životě pacienta), tedy je bezpečná pro kojence, děti či těhotné ženy, anebo osoby jiným způsobem kontraindikované

• může být nasazena paralelně s léčbou alopatickou; přičemž se vzájemně neovlivňují, ba právě naopak, mohou působit vzájemně, tedy synergicky, a tím zvýšit vzájemný účinek celkové léčby

 

Původ homeopatických léků

Minerální říše - chemické prvky, minerály, kovy, plyny, sloučeniny…

Rostlinná říše - byliny, dřeviny, výtažky, mízy…

Živočišná říše - výtažky, sekrety, produkty živočichů…

Nosody - viry, baktérie, organismy které bývají původci infekčních onemocnění...

Farmaceutické produkty - léčiva, vakcíny...

Jemněhmotné substance - barvy, zvuky, záření (sluneční, gama, rtg,...) ...

 

Typ homeopatického léku v závislosti na metodě homeopatické léčby

​Konstituční lék (Klasická homeopatie)

je definovaný jako individuálně zvolený léčivý prostředek, který léčí zdravotní problémy vlastní konkrétnímu konstitučnímu typu. Patogenezi onemocnění u jednotlivých konstitučních typů s popisem jednotlivých léků nalezneme v tzv. "Materii medice Homeopathice“. Pokud homeopat o někom prohlásí, že je pacientem typu Pulsatilla, předpokládá se u něj rozvoj nejčastějších onemocnění, které léčí homeopatický lék Pulsatilla. U konstitučního léku se zpravidla používají léky vyšší potence C30, C200, 1M, 10M, LM...

 

Akutní lék (Akutní homeopatie)

je definovaný jako individuálně zvolený léčivý prostředek na zvládnutí akutního stavu určitého typu onemocnění. Jako příklad nám poslouží kašel. Homeopat se snaží zjistit čím jak nejvíce symptomů kašle, které pacient vykazuje např. zda-li je kašel suchý, vlhký, štěkavý, bolestivý, co ho vyvolává, co ho zhoršuje, co zlepšuje, v kterou denní dobu se vyskytuje apod. Na základě souhrnu všech obdržených symptomů zjistí a předepíše akutní homeopatický lék. U akutního homeopatika se zpravidla používají léky nižších potencí D3, D6, D12, C12, C15, C30...

 

Interkurentní lék (Konstituční homeopatie)

je definován jako individuálně zvolený léčivý prostředek na zvládnutí stavu v určité životní situaci. Můžeme si tento lék představit jako slupku cibule, kdy samotná slupka představuje onu situaci, v níž se člověk právě nachází. Homeopat ví, že konstitučním lékem pacienta (vnitřní jádro cibule), je např. Sepia, ale  tuší, že kdyby nasadil rovnou konstituční lék, tak nebude tak účinný, dokud onu situaci (slupku cibule) neodstraní právě tím situačním lékem. Takže pokud se pacient nachází v situaci obrazu léku Nitrica Acida, nasadí Nitric Acid, nechá ho působit, odstraní situaci (tedy odstraní slupku), a až poté nasadí konstituční lék Sépii (dostává se k jádru cibule). U interkurentního homeopatika se zpravidla používají vyšší potence, jako u konstitučního léku.

 

Jako součást homeopatické léčby většina homeopatů navíc využívá dva léčebné systémy, které pracují s léky, připravované homeopatickým způsobem. Jsou to Bachovy květové esence a Tkáňové soli (Schüsslerovy soli, Biominerály).

 

Návštěva u Homeopata

 

Průběh první homeopatické konzultace (první návštěva)

Typická konzultace probíhá metodou rozhovoru. Homeopat si s pacientem povídá o jeho těžkostech, potížích, o tom, co se mu v životě děje. Na základě informací, jež homeopat od pacienta obdržel, homeopat vybere a stanoví lék, který nejvíce odpovídá momentálnímu rozpoložení a stavu pacienta. Může se jednat o lék konstituční, interkurentní (situační) nebo  akutní. Poté homeopat seznámí pacienta se způsobem a formou užívání homeopatického léku a domluví se spolu na další, následné konzultaci, která je velice důležitá.

 

Průběh druhé homeopatické konzultace (následná konzultace)

Na té se probere vše, co daná substance léku způsobila, jaké reverzní reakce proběhly a jakým způsobem je pacient zvládal. Homeopat průběh léčby vyhodnotí, doporučí další pokračování v léčbě a vysvětlí, jakým způsobem se s homeopatikem dále pracuje.

 

Reverzní reakce

Reakce znamená, že daná substance homeopatického léku podaná v hmotné dávce způsobila problém. Reakce znamená, že se lék dotkl vitální síly a rozbouřil ji. Znamená to, že se bude něco zlepšovat. Silná reakce znamená vyhlídku na velké zlepšení. Reverzní reakce může vypadat dramaticky, nikdy však není nebezpečná. Po odeznění reverzní reakce dochází k obrovskému zlepšení zdravotního stavu. Probíhá zpravidla ve dvou rovinách, na mentální a na fyzické úrovni. Na průběh reverzních reakcí a jakým způsobem tyto reakce zvládat, vás homeopat vždy upozorní v průběhu první návštěvy.