Psychosomatický přístup k člověku je minimálně tak starý jako naše kultura. K moderní psychosomatické medicíně a psychoterapii přispělo hned několik antických myslitelů. Danzer uvádí, jak již Herakleitos ve fragmentu o hranicích duše píše, že i kdybychom prošli všechny cesty, nejsme schopni duši za chůze vypátrat, tak hluboko leží naše mysl. Lidskou duši také přirovnává k pavouku, která stejně jako on neprodleně opravuje vlákno své sítě, duše putuje ihned tam, kde došlo k poranění libovolné části těla, znepokojená poraněním těla, s nímž je pevně svázána v určitém vztahu. Platon, který ve spise „Kritiás“ od lékaře požaduje, aby stejně jako tělo léčil také i duši, protože péče se musí zaměřovat na celek. Pro nejstaršího „otce evropské medicíny“ Hippokrata, nepředstavuje dualita těla a duše žádné problémy. Požadoval, aby lékař dříve, než začne léčit pacienta, poznal celou přírodu, znal dobře osobnost pacienta a jeho temperament, věděl o vlivech čtyř ročních dob a klimatu  a v neposlední řadě dbal na správnou životosprávu. Hippokratovská medicína byla celostní medicínou a její pacient byl nedílnou součástí přírody, jež sama měla rovněž léčivou sílu. Také známý arabský lékař Íbn Siná (Avicenna), vnesl do komplexu tehdejších lékařských poznatků především v ucelené formě empirii medicíny blízkého a středního Východu. Jeho Kanón lékařství byl učebnicí medicíny až do 17. století. Avicenna provozoval potulnou praxi. V jedné z jeho slavných kazuistik popisuje případ mladého muže, kterého nalezl v jednom městě v bezvědomí „a blízkého smrti“. K jeho lůţku si nechal povolat jednoho z místních  a poţádal ho, aby vyjmenoval všechny ulice; mladíkův tep se při jedné z nich nápadně zrychlil. Proto nechal vyjmenovat všechny majitele domů v této ulici; znova jedno jméno vyvolalo mladíkovo zrychlení tepu. Poté byli vyjmenováni všichni členové žijící v tomto domě a při jméně dcery majitele mladíkův tep „bil jako na poplach“. To vedlo Avicenna k nalezení lékařského prostředku: nechal zavolat dotyčnou osobu, když se dostavila k jeho lůžku, mladík se uzdravil. Diagnóza zněla: šílený láskou, dnes by byla nejspíš použita diagnóza disociativní poruchy.

Termín „psychosomatika“ byl poprvé použit v roce 1818 německým lékařem Heinrothem, při popisu spánkových poruch, o nichž se domníval, že jsou způsobeny určitými duševními stavy a náladami. Přesto trvalo skoro ještě celé století, než tento pojem začal postupně získávat určitý postoj v medicíně a zcela jedinečný způsob diagnostiky a terapie lidských onemocnění.

Vývojová etapa psychosomatické medicíny je označována jako psychosomatické hnutí. Vzniklo jako reakce na krizi evropského lékařství koncem 19. a začátkem 20. století. Lékařství bylo do té doby orientováno především na hledání organických a infekčních příčin nemocí a jejich patologickoanatomického substrátu. Uplatňoval se v něm vliv Wirchovovy patologickoanatomické školy a velký rozvoj bakteriologie ve druhé polovině 19. století. Postupně převládalo schéma, podle kterého jsou patogenní agens (zpravidla jediné) a výsledná nemoc v jednoduché příčinné souvislosti, což odpovídalo filozofickému modelu lineární kauzality. V tomto směru lékařství byla téměř zcela opomíjena osobnost nemocného, jednota organismu s prostředím a nebyly akceptovány příčinné vztahy mezi somatikou a psychikou. Bylo to v rozporu s evropským lékařstvím 17. a 18. století, kde se naopak přeceňoval vliv psychických činitelů jako např. negativních emocí na zdraví a nemoc. Někteří lékaři té doby zastávali názor, ţe psychické příčiny samy o sobě mohou být etiologickým činitelem nemocí dokonce i tak závaţných jako jsou zhoubné nádory. 

Psychosomatické hnutí znovu oživilo tento směr, což se projevilo rozpracováním koncepce psychogeneze, která představuje jeden z významných zdrojů a je součástí moderně pojaté psychosomatické medicíny. 

Psychosomatická medicína byla do konce 40. let 20. století pokládána převáţně za studium vzájemných psychologických a fyziologických aspektů tělesných funkcí v normě a patologii. Používala se jak somatoterapie tak psychoterapie. Z toho plyne, že psychosomatická medicína je jak vědeckou disciplínou, tak přístupem k léčení. Avšak nehovoří o vztazích mezi studovanými jevy a nebere v úvahu vliv zevního prostředí. I přes tyto nedostatky mělo psychosomatické hnutí velký přínos pro lékařství, které v té době prožívalo krizi. Předmětem výzkumu se staly psychosomatické a somatopsychické vztahy. Člověk se dostal do středu pozornosti lékařství, byla zdůrazněna jeho celistvost a jednota psychického a somatického a jedinec se stal pro lékařství bytostí společenskou, žijící v určitém sociokulturním prostředí. Byly prokazovány těsné vzájemné vztahy somatického a psychického ve zdraví a nemoci. Hnutí zdůrazňovalo význam vzájemného působení patogenních činitelů pro vznik a rozvoj nemoci ve srovnání s dřívějším zdůrazňováním pouze jednoho patologického agens. Rovněž v pojetí a rozpracování psychogeneze znamenalo hnutí velký přínos, a to v tom směru, že základním teoretickým předpokladem je, že psychologické pochody nejsou zásadně odlišné od jiných pochodů v organismu.

Ve 30. letech 20. století dochází k rozvoji psychosomatické medicíny na teoretickém základě tzv. psychobiologie, (vypracována Mayerem, spolutvůrcem holistické koncepce v USA). Třetím východiskem psychosomatiky byla psychofyziologie, která rozpracovávala zejména učení o podmíněných reflexech Pavlova, Cannonovou teorii homeostázy a učení o emocích a koncepci stresu Seleyho.

Ve 40. letech 20. století se vývoj psychosomatické medicíny ubíral dvěma směry. Na jedné straně se rozvíjela koncepce psychoanalytická (specifická) a na straně druhé koncepce nespecifická (neanalytická). Moderně koncipovaná psychosomatická medicína měla tři východiska, kterými je psychoanalýza, behaviorální směry a kortikoviscerální koncepce. 

V současném pojetí psychosomatické medicíny jsou dle Lipowského tři historické zdroje psychosomatiky, a to v koncepci psychogeneze, v celostním přístupu a v systémovém pojetí. Psychosomatickou medicínu chápe jako vědeckou a klinickou disciplínu, zabývající se studiem vztahů mezi specifikovanými psychosociálními faktory a normálními a abnormálními fyziologickými funkcemi. Studiem interakcí mezi psychosociálními a biologickými činiteli v etiologii, začátku příznaků, průběhu a vyústění nemocí. V péči o nemocné zdůrazňuje biopsycho-sociální přístup. V prevenci, terapii a rehabilitaci nemocí aplikuje psychiatrické  a behaviorální léčebné metody.

 

​

DANZER, G., Psychosomatika

CHROMÝ, K., HONZÁK, R. a kol., Somatizace a funkční poruchy,

TRESS, W. a kol., Základní psychosomatická péče,

BAŠTECKÝ, J. a kol., Psychosomatická medicína,

HONZÁK, R. a kol., Somatizace a funkční poruchy,